Nejmenší dům v Praze

Velmi často chodím do práce pěšky. Měním cesty a objevuji nové uličky. Tento týden jsem procházela Josefovem a objevila zde nejmenší dům v Praze!

A přitom o něm nikde nepíšou, a kdybych se zeptala kolemjdoucích kde ho najdu tak jistě nebudou vědět.

Ráda vám povím něco o sobě. Když jsem začala vysokou školu architektury, tak jsem byla velmi nadšená. Popůjčovala si všemožné doporučené knihy, listovala a četla je.

A za chvíli jsem byla přesvědčena, že jakýkoliv návrh musí být dle matematicky přesné konstrukce, rovné ulice, obrovské prostory, sterilně vše od sebe odděleno a hlavně ať je vše na sebe kolmé a ulice rovné. Také to tak máte?

Představa žít v New Yorku, kde se přeci člověk neztratí, se mi natolik zalíbila, že jsem si nedokázala představit. Proč by někdo navrhoval něco jiného?

A dnes? Dnes si už nemyslím to samé, alespoň ne z části. Nevnímám pravidelné rastry ulic ve velkoměstech jako jedinné řešení. A ani to nevnímám jako jedinné možné moderní řešení.

Často přemýšlím nad tím, co je tedy moderní. Ty nejjednodušší tvary, nebo sofistikovanější řešení, přičemž určitě oboje může žít pospolu.

Města, i lidi, se chovají a jsou budována za jistých okolností, s určitou historií jejich zakladatelů, historií původního osídlení, každé má svoje ambice do budoucna ať jsou velké, nebo skromnější. A nelze tedy říci, zda je město dobré či špatné.

Třeba v Brazílii v Riu de Janeiro, jsou dosti pěšky neprůchozí a dlouhé ulice. Ve zkratce se tu počítá s využitím aut, taxíků a různých dopravních prostředků k přepravě. A je to špatně? Spletli se architekti, protože dali přednost automobilové dopravě a vše postavili na plánu vzniklém, právě během kratšího období několika let?

Možná pro teď to je řešení, které omezuje pěší druh dopravy člověka.

Ale možná i ne, protože třeba za pár let budou lidé se přemísťovat pomocí létajících aut na principu dronů.

A široké ulice budou přesně ty potřebné na řízení vzdušného provozu těchto dopravních prostředků, přistávání a parkování na povrchu ulic.

Doprava se přemístí do vzduchu a z dlouhých ulic se stanou parky se stromy a zelení, kde lidé budou moci trávit svůj volný čas.

JOSEPHS, Leslie. Ap_253041719375: Dubai is set to fill its skies with these self-flying taxi drones later this year. In: Https://qz.com [online]. 2017, February 15, 2017 [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: https://qz.com/911126/dubai-is-planning-to-launch-a-fleet-of-four-legged-flying-taxi-drones-in-july/

Ale pravidelná města nevznikají jen dnes, jako moderní přístup k řešení urbanismu města.

Jeden z mnoha příkladů jsou Alexandrie, původní města v Asii a na jihovýchodě Evropy zakládaná při tažení Alexandra Velikého, 4. století př.n.l. Jeho města byla také tvořena na principu pravidelných ulic a bloků domů.

A to jsou tisíce let staré! Je tedy zjevné, že pravidelnost se objevuje jen v tom, co za krátkou dobu architekt, či urbanista, (nebo si dosaďte název architekta ve starověku) navrhne. Je to efektivní, rychlé a přehledné.

Ale co když chcete ve městě nějaké tajemství?

Ten pocit, že i když již po několikáté jdu stejnou čtvrtí a stejnou ulicí, a nevím kam přesně vede? Když objevím cosi skryté, co tu vždy bylo, ale já to při svém nastavení vnímání neviděla? A právě tohle se s krásnou lehkostí děje mne v Praze. Každý den objevuji něco, co jsem den předtím při procházce neviděla.

Už poněkolikáté jsem šla okolo Anežského kláštera v Josefově ale poprvé jsem spatřila tento nejmenší domek. Jak okouzlující, protože je stále co objevovat, i v tak malém městě.

Takové město, které si já a možná i další lidé nedokáží zapamatovat, protože je tvořené postupně, přidáváním jednotlivých vrstev, po celá staletí.

A ano, nemám jasný názor na to, jak by mělo vypadat město. Jeho tvar a umístění. A budu se opakovat, ale cítím, že to chci znovu napsat.

Podle mě je tvář města podobná člověku.

Vždy ho utváří okolnosti ve kterých se nachází a prostředí jež ho obklopuje, lidi kteří v něm žijí, a způsob, kterým se prezentuje světu. Je to souhra všeho, co se v daný moment vyskytuje okolo, v daný moment a historickou dobu.